Kauza vadných implantátů: Kvalitní a bezpečný zdravotnický materiál jen jako „nadstandard“?
Ministerstvo zdravotnictví společně s odbornými společnostmi vydalo v minulém týdnu několik prohlášení ke kauze vadných implantátů Poly Implant Prosthese (PIP). Pacientkám se obecně doporučuje odstranění nebezpečného implantátu, resp. alespoň důsledné sledování zdravotního stavu. Nedořešeno však zůstává, kdo za implantaci vadného produktu odpovídá a kdo zaplatí náklady případných reoperací, a to jak u pacientek, kde prvotní zákrok hradila zdravotní pojišťovna (např. ženy po rakovině), tak u pacientek, které podstoupily implantaci na vlastní náklady. Je též otázkou, zda státní orgány jednaly včas – dle webu Státního ústavu pro kontrolu léčiv byla první nežádoucí příhoda, která se týkala prsních implantátů M-IMPLANTS, řešena a ukončena již v roce 2007, a problémy s těmito implantáty se průběžně objevovaly i v zahraničí.
Platforma zdravotních pojištěnců ČR, o.s. upozorňuje, že aktuální kauza implantátů je jen součástí širšího problému volby vhodného zdravotnického materiálu, jeho úhradě ze zdravotního pojištění a případného připlácení, informování pacientů a případné odpovědnosti za vady. Obdobné problémy mohou vyvstat například u protéz, čoček, kardiostimulátorů či jiných druhů zdravotnického materiálu. Pacienti by se měli ve vlastním zájmu o kvalitu a bezpečnost implantovaného materiálu aktivně zajímat.
Poučení o volbě materiálu
Z právních předpisů zcela jednoznačně vyplývá, že povinností lékaře je poučit pacienta o zákroku, včetně jeho alternativ a rizik. Existuje-li volba více druhů materiálu pro implantaci, lékař je o tom povinen pacienta poučit, včetně vysvětlení případných rozdílů v ceně, vlastnostech či kvalitě jednotlivých druhů. Pacient má právo vyslovit souhlas či nesouhlas s použitím materiálu navrženého lékařem. To platí stejně pro pacienty samoplátce i pacienty, za něž péči hradí zdravotní pojišťovna, případná omezení úhrady některých druhů materiálu nezbavují lékaře poučovací povinnosti. Na diskusních fórech estetické chirurgie zazněl názor, že volba materiálu je čistě věcí lékaře, tento názor je však překonaný a neodpovídá platným zákonům; pokud lékař pacienta nepoučil, jednal protiprávně a může odpovídat za případný následek. Zvláště nepřijatelná by byla situace, pokud by např. lékař slíbil pacientce využití nejmodernějších metod a nejkvalitnějších implantátů, vyinkasoval tomu odpovídající platbu (ať již od pacienta či od zdravotní pojišťovny), ale ve skutečnosti použil výrazně levnější materiál s problematickou kvalitou. Z právního hlediska by to bylo podobné, jako kdyby značkový autoservis účtoval použití originálních náhradních dílů, avšak ve skutečnosti použil díly z vrakoviště.
Odpovědnost klinik
Za veškeré škody vzniklé použitím nekvalitních implantátů odpovídají pacientkám kliniky, které je implantovaly. Této odpovědnosti se nemohou zprostit, jde o zvláštní případ tzv. objektivní odpovědnosti dle § 421a Občanského zákoníku (viz příloha), kliniky jsou ovšem na tuto odpovědnost povinně pojištěny. Právně je patrně též možné, aby se pacientky domáhaly případného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv (např. zdraví, soukromí, rodinného života, psychického stavu), pokud k němu došlo v souvislosti s použitím vadného implantátu; zadostiučinění může spočívat buď v nápravě stavu, či ve vyplacení finanční satisfakce.
Náklady vynětí implantátu ze zdravotního pojištění
Pacientky, kterým implantaci hradila zdravotní pojišťovna (např. ženy po rakovině) mají nárok na úhradu reoperace ze zdravotního pojištění. Pokud jde o pacientky – samoplátkyně, existovaly o úhradě určité pochybnosti; PZP ČR zastává názor, že i v těchto případech, pokud se objeví komplikace, která je zdravotně závažná, je třeba k tomu přistupovat jako k normálnímu onemocnění, tedy vynětí nebezpečné věci z těla by měly zdravotní pojišťovny hradit. PZP ČR však současně upozorňuje na možnost zdravotních pojišťoven požadovat náhradu těch nákladů na péči, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby vůči pojištěnci – pokud tedy kliniky právně pochybily, např. bez souhlasu pacientky implantovaly levný problematický materiál, mohou být zdravotní pojišťovnou vyzvány k náhradě způsobených nákladů. Jde v zásadě o podobný případ, jako když soud nedávno přiznal zdravotní pojišťovně nárok na milionovou náhradu nákladů zdravotní péče o poškozené dítě proti porodní asistentce, jejíž postup při domácím porodu shledal jako nesprávný.
„Implantáty PIP jako standard, kvalitní implantáty jen jako nadstandard“?
V souvislosti s kauzou implantátů vzniká závažná obecná otázka, jaký materiál je „standard“ bez příplatku, ve smyslu reformních zákonů. PZP ČR zastává názor, že ze zdravotního pojištění musí být dle platného zákona vždy plně hrazen implantát, který je nejlevnější variantou, ale současně variantou vhodnou pro pacienta – tedy bezpečnou a odpovídající zdravotní potřebě individuálního pojištěnce.
V mediální diskusi zazněl názor, že ženám po rakovině vše platila zdravotní pojišťovna, neměly ale na výběr, zařízení jim nabízela jako hrazené pojišťovnou jen implantáty PIP, nemohly si ani připlatit za lepší. Domníváme se, že i za minulého znění zákona byl tento názor mylný – pacientky měly nárok na takový implantát, který byl kvalitní a bezpečný, a to bezplatně.
Ministr zdravotnictví dle médií potvrdil, že počítá se zařazením kvalitnějších prsních implantátů do nadstandardů. Ženy by si tak mohly doplatit jen rozdíl mezi úhradou pojišťovny a cenou dražšího výrobku. PZP ČR však zastává názor, že toto bude možné pouze tehdy, bude-li již plně hrazená „základní varianta“ implantátu dostatečně kvalitní. Pokud by „standardem“ měl být nebezpečný výrobek a kvalitní implantát byl pouze pro připlácející pacienty, jednalo by se o porušení zákona a ústavnosti.
PZP ČR se domnívá, že stejnou pozornost je třeba věnovat všem novým nadstandardům, ať již jde o příplatkové čočky, sádry či další, jakož i úrovni plně hrazené péče obecně. Pojištěnci by měli požadovat po svých lékařích vždy informace o použitém materiálu a měli by trvat na tom, aby již základní plně hrazená varianta zahrnovala dostatečně kvalitní a bezpečný materiál, odpovídající jejich zdravotní potřebě.
Příloha: Co říká české právo?
Občanský zákoník
§ 11
Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
§ 13
(1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
(2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
(3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
§ 421a
(1) Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit.
(2) Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.
Zákon o veřejném zdravotním pojištění, v aktuálním znění
§ 13, „Nadstandardy“
(1) Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud
- a)odpovídá zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejím poskytnutím dosaženo, a je pro pojištěnce přiměřeně bezpečná,
- b)je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy,
- c)existují důkazy její účinnosti vzhledem k účelu jejího poskytování.
(…)
(4) Pokud lze zdravotní péči uvedenou v odstavci 1 poskytnout více než jedním způsobem, přičemž všechny tyto způsoby splňují podmínky stanovené v odstavci 1 a mají stejný terapeutický účinek, hradí se takový způsob zdravotní péče, který je v souladu s účelným a hospodárným vynakládáním zdrojů veřejného zdravotního pojištění (dále jen „základní varianta“). Ostatní způsoby zdravotní péče podle věty první, které nesplňují podmínku účelného a hospodárného vynakládání zdrojů veřejného zdravotního pojištění (dále jen „ekonomicky náročnější varianta“), se ze zdravotního pojištění hradí ve výši stanovené pro úhradu takové zdravotní péče v základní variantě.
(5) Za ekonomicky náročnější variantu zdravotní péče lze považovat pouze zdravotní péči, která je takto označena v prováděcích právních předpisech vydaných podle § 17. Za ekonomicky náročnější variantu nelze označit zdravotní péči, kterou lze poskytnout pouze jedním způsobem.
§ 55, „Náhrada nákladů“
(1) Příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.
Tisková zpráva PZP z 16.1.2012
0 komentářů